V druhé polovině devadesátých let jsem se prve dostal za železnicí a železničními modely do německy mluvícího zahraničí. Fascinován novým železničním světem a obrovskou nabídkou modelů jsem byl na jednom německém nádraží nasát prodejnou tisku.  Zaskočil mě počet titulů jako MIBA, EK, EJ, MEB a dalších věnujících se železnici a železničnímu modelářství. Stal jsem se PROHLÍŽEČEM – každou volnou minutu při přestupech mezi vlaky jsem trávil v nádražní prodejně listováním v těchto  časopisech. Jak rád bych si aspoň jeden odnesl domů. Cena kolem deseti Marek za jedno číslo mě však nutila zvažovat zda tyto peníze není vhodnější vydat za nákup modelu či jiného modelářského materiálu. Roky ubíhaly a já stále odolával některý z těchto cajtšriftů pořídit. Až při několikadenním pobytu na Chebsku v nádražní trafice v bavorském Marktredwitz se to stalo. Vydal jsem krvavých 13,70 Ojro za speciál Eisenbahn Journal Super-Anlagen. Představované kolejiště autora jménem Josef Brandl uchvátilo moje oči. Ani ne tak zpracované detaily, ale cekový dojem celku byl tím co mě zaujalo. Dlouhé věčery jsem strávil čerpáním inspirace, studováním pracovních postupů a i jen obyčejným kocháním se.  Po čase jsem pořídil ještě několik podobných publikací a speciálů MIBA zaměřených na jednotlivá železničně modelářská témata.

 Učarován prací Josefa Brandla jsem  se po osamostanění a získání prostoru pro modelaření začal pokoušet dosáhnout alespoň podobných výsledků.  Na stole se mi střídaly produkty  firem NOCH, HEKI a dalších, výsledky srovnatelné s obrázky v časopisech se však nedostavovaly. Dál jsem kupoval foliáže, statickou trávu, drcený molitan, zkoušel, lepil atd atd. A pořád nic.  Domělým pokrokem pro mě  mělo být fyzické setkání s produkty firmy miniNatur právě Josefem Brandlem používanými.  Nákup v lužickém Görlitz přinesl na můj stůl několik travních foliáží této značky. Nedočkavé rozbalení a zběžný průzkum ukázal přílišnou strojovost travních koberců. Získané foliáže byly sice v té době asi to nejlepší ke koupi, zmíněná strojovost a vysoká cena mě nemotivovala k dalšímu nákupu podobného zboží.  Tehdy mi došlo – jen foliážemi to nepůjde!  Několik dní na to mi na pracovním stole přistálo první balení statické trávy s úmyslem jednotlivá vlákna postavit.

  Začalo pátrání

Ve starém letitém katalogu Heki bylo psáno o aplikaci statické trávy lahví od saponátu.  Tedy,  začal jsem shromažďovat láhve a podobné obaly od drogistického zboží. Jednotlivé kusy prošly zkouškami a skončily stejně tam kam patřily – v odpadu. Výsledky stále nic moc. Pořídil jsem proto profi nástoj Streugras-Dose od NOCH.

Teď už práce se statickou trávou 2mm přinesla pokroky. S vlákny delšími se pracovat stále nedalo. Další hledání mě posunulo vpřed i v práci se statickou trávou o větších délkách než 2mm. Stačilo najít jen láhev s tím pravým hrdlem pomocí kterého bylo možné vlákna vyfukovat do naneseného lepidla. Ideální pro tento účel jsou lahve od kečupů, hořčic a jiných pochutin.

Z doby hořčicovo kečupové mi zbyl dřevěný špalík. Na obrázku je vidět už celkem obstojný výsledek práce s vlákny délky 6mm. Technika nanášení plastovou lahví však není vhodná pro větší plochy vzhledem k vynaložené námaze.

První přístoj bez lidského pohonu

Hledání pokračovalo dál. Co jiného mohlo následovat než elektrická plácačka na hmyz. Podle jednoduchého mnohokrát na internetu zveřejněného návodu byl sestojen jednoduchý nástroj napájený dvěma AA bateriemi. Náklady minimální.  A výsledek…?  Za čtyři – dostatečný. Se zatravňovačem vyrobeným z plácačky jsem toho moc nenagrasival,  zato legrace s ním bylo víc než dost. Doživotně nezapomenu na chvíli kdy mi chyběla třetí ruka a já si odložil špendlík s elektrodou mezi rty. V zápalu práce, pohrávajíc si se špendlíkem v ústech jsem stisknul tlačítko…, kontrolka se rozsvítila červeným asi varovným světlem a já obrdžel ránu. Co vám budu povídat…,  člověk by nevěřil kolik energie ve dnou tužkových bateriích je. Eště teď, dyž si na to vzpomenu mě brní glosňa.  Plácačka nepřežila moje pokusy o zvýšení výkonu. Víc jak 4,5V nesnese. Takže, tudy taky ne.

zatravněno plácačkou a kečupovou lahví

 Druhý přístroj bez lidského pohonu

Po kopanci s plácačkou jsem dokonce několik týdnů zvažoval koupi některého z dostupných zatravňovačů. Ve hře byl NOCH, HEKI a výrobek neznámé firmy XTEQ.  Nestát to ty strašlivý prachy jistě bych jeden z jmenovaných kousků měl. S koupí jsem si stále v mysli pohrával a zároveň hledal způsob jak se k podobnému zařízení dostat jinou cesou. Týdny bloudění hledání  a zkoušení přinesly úspěch a mě se podařilo setstrojit první svůj zdroj statické energie.  Záhy následoval zdroj druhý, přizpůsobený železničnímu modeláři zejména napájecím vstupem 12-18V DC/ 12-18v AC.

Kolega TomášC sestavil z kovové síťoviny a plastové cukřenky první aplikátory. Pozdější konfrontace zatravnňovače vlastní výroby s přístrojem NOCH Gras-Master prokázala minimálně stejné funkční vlastnosti. Koncept „krabičky – zdroje statické energie“ a ručního aplikátoru mi přijde také uživatelsky přívětivější než práce s 30cm dlouhým přístrojem  vycházejícím z ruční svítilny.

vlákna délky 1mm a 2mm nanesené za pomoví elektrostatické energie

Neodpustím si video. Plácačku lze použít k lecčemus, jako přístroj k tesování odvahy je vynikající.